Čaroděj zdvihl svoji hůl a zaříkávadly, pronášenými temnou hrdelní řečí začal pomalu bránu otvírat. Tu…
   "Haló, Amazonky, vylezte ze stanů", vytrhl Marušku od četby hlas vedoucího Tomáše. "Počkej, nechoď ještě", přemlouvala Monika na vedlejší palandě, chci ti přečíst, co jsem napsala mamince o té naší poslední bojové hře. A dál již nečekala a spustila:

   Mám se dobře, nic nepotřebuju, jenom čokoládu, kdybys mě mohla poslat. Ti otravní kluci už mě nechali. Minulý týden totiž jeden spadl ze žebříku a leží teď u pana doktora a pan vedoucí říká, že prý měl otřes hlavy.
   Tomáš pro nás vymyslel novou hru. Rozdělili jsme se do dvojic a vybrali jsem si někoho ve vesnici. Toho jsme pak museli sledovat a zapsat všechno co během dne dělal. Já jsem byla ve dvojici s Monikou. Jely jsme na kolech, tak jsme si vybraly jednoho pána, kterého jsme potkaly v Adamově u nádraží a byl taky na kole. Než stačil sesednout z kola, přijelo na kolech ještě asi dalších dvacet lidí a asi měli velkou žízeň, protože všichni vešli do restaurace. Dělali jsme jako že nic a šly jsme si koupit žvejky a přitom jsme tajně poslouchali co mluví. Jeden pořád vykřikoval vyhraju, vyhraju a jiný další pivo, další pivo a všichni dělali strašný hluk. Tak jsme vyšly ven a čekaly co bude a hned za chvíli všichni vyšli taky a odjeli kousek pod kopec v sídlišti. Tam jim jeden takový divný s krátkýma vlasama rozdal čísla, tak nás hned napadlo, že asi budou závodit a že určitě budou závodit do toho kopce nahoru.
   Potom se ještě všichni bavili a různě smáli a jeden je při tom kameroval kamerou. Rozdělili se do skupin a my jsme přemýšlely proč a pak jsme si všimly, že je to podle kol. První vyjely nahoru slečny, bylo jich tam několik a všichni na ně různě pokřikovali. Jedna taková blonďatá slečna hned na začátku nemohla přeskočit na jiné kolečko, tak musela zastavit a zase se rozjet.
   Potom vyjeli další, těch bylo víc a měli taková kola, jaké jsi na vánoce koupila Jirkovi. Ti jeli o něco rychleji, první vyrazil takový pěkný kluk na stříbrném kole. Ten pán, kterého jsme si vybrali tam byl taky, tak jsme nasedli a jeli za nima do toho kopce. Všichni strašně moc dýchali a už se nesmáli tak jako se smáli než vyjeli, jenom ten na tom stříbrném kole se na všechny smál a každému něco veselého vyprávěl.
   Ta slečna, která se na začátku málem nerozjela, v kopci sesedla a kolo vedla. Mami, až budu velká, že budu mít taky takové blonďaté vlásky!
   Potom už tam stálo auto kde byl ten co všechny kameroval, zase je všechny kameroval a potom odjeli do vesnice a protože měli asi zase žízeň, tak tam šli do restaurace. My jsme se co chvilku chodili dívat, jestli tam je ten, co jsme ho sledovali, ale byl tam, seděl a něco si s ostatními vykládal, tak jsme si mysleli, že až jim to řekne, že půjde, ale on nešel a pořád tam seděl a něco vykládal. Už nás to nebavilo, tak jsme si začali skákat gumu.
   Pak konečně vyšel ven, smál se na celé kolo (i na vedlejší kolo) a odjel do Brna. Nenápadně jsme ho sledovali, jel domů a my jsme si napsali jeho adresu a budce našli jeho telefonní číslo a to jsme pak dali Tomášovi.
   Za chvíli vyšel zase ven, ale už bez kola a asi měl zase žízeň, protože šel zase do restaurace. Tam už byli všichni ostatní, s kterými byl odpoledne na kolech. Ten divný s krátkýma vlasama ještě s dvěma slečnama tam potom nechával různě všechny nastoupit a dávali jim nějaké ceny a diplomy - skoro každý něco dostal. Asi byli neposlušní, protože ta paní, co jim nosila jídlo a pití se na ně strašně moc mračila (víc než tatínek na mě, když jsme dostala pětku z počtů). Jeden hrál na kytaru a hrál ty stejné písničky, jako nám hraje Tomáš u táboráku, ale nezpíval k nim to stejné co Tomáš, ale zpíval tam něco jiného.
   Potom je ta paní, co jim nosila ty věci nechala zaplatit, tak šli všichni ven a my jsme si mysleli, že už půjdou domů, ale nešli, protože měli asi ještě žízeň, protože šli do další restaurace. Tam jsme je nemohli tajně sledovat, protože nám taková paní vynadala, co tam děláme a že už máme být dávno doma. Tak jsme čekaly venku, byla nám strašná zima a chtěli jsme už jít zpátky, ale oni tam pořád ještě byli. Ne všichni, ale ten náš ano.
   Konečně ráno vyšli ven a říkali že jdou někam, ale nerozuměli jsme kam. Začali jsme je nenápadně sledovat, ale zastavila vedle nás policie, jestli nejsme z toho tábora, že prý po nás nechal Tomáš vyhlásit pátrání. Tak nám naložili kola a odvezli nás až do tábora, Tomáš už na nás čekal a mluvil na nás strašně škaredě.
   Ale už je to dobrý, zítra půjdeme trhat hříbky a říkal, že s sebou vezme Rexe a že mu budem moct házet klacky.