Vysoké Tatry na podzim

Jen díky mně byl uspořádán tento výlet - inu den volna na svatého Václava je pouze jednou za rok. Po dlouhých domluvách, kdo pojede a kdo ne a jestli vzít jen jedno auto nebo dvě a jestli po cestě stavíme na večeři k Vladovi M. nebo Čurindovi vyrážíme nakonec jednou Feldou v pěti, respektive 6. Pohodlí nic moc, ale v celku se dalo zvládnout. V pátek odpoledne v Brně prší, doufáme že na Slovensku bude přece jen trochu lépe. Ubytováváme se v Novém Smokovci v hotelu MS 70. Komfort chabý, cena 400,- + 50,- SK snídaně. Priváty stojí v rozmezí 200 - 300, ale i teď mimo sezónu bylo dost obsazené. První sobotní výlet vede na Rysy. Autem přejíždíme k Štrbskému plesu a přes Popradské pleso stoupáme vzhůru a nahoru a do kopce a hore a hlavně pořád. Je první den, takže panoramata ještě nejsou okoukaná a pilně si je zvěčňujeme. Z výšky se na nás mračí zasněžené vrcholky.
Malá oddychová pauza na Popradském plese u stejnojmenné chaty.
Vynesete-li 5-10kg zátěže máte nahoře čaj zdarma. Vynesete-li Verču, koupí vám nahoře i panáka. Nikdo se ale nenašel.

Asi od 1800 m začínají sněhové flíčky a sněhu pořád a pořád přibývá.

Těsně po chatou Pod rysy provádíme rozdělení skupiny a vrcholek nakonec zdolávají pouze Ríša s Žankem. Z jejich vyprávění víme pouze, že to bylo o život, bloudění ve 40cm sněhu a mlze. Odměnou jim byl však výhled na vrcholu - Ríša viděl Žanka a Žanek Ríšu. Ale jen pokud se nevzdálili na víc jak 3 metry..

My cestou dolů ještě navštěvujeme symbolický cintorín u Popradského plesa. Jsou tady stovky pomníčků. To cintrín ve Vrátnej dolině je ostrý kontrast.

Další zátiší z okolí Popradského plesa.


Takhle vypadá příprava profesionálních turistů.

V neděli vyrážíme pozemní lanovkou na Hrebienok. Další program chceme zvolit podle počasí nahoře, většinou všichni uvažují o oddychovém dni.

Systém lanovky je stejný jako na Petříně. Vyrobeno 1908 v Itálii, to důvěru nevzbudí.

První, co nás nahoře zdolává jsou pochutiny a teplo chaty proslulé Majorem Zemanem.

Dál pokračujeme spodem údolí kolem Studené vody a jejími vodopády. My s Věrčou to tady už ale známe.

No Horním vodopádu probíhají doslova fotografické orgie.

Vodní zátiší.

Reklama na Tatranky u Rainerovy chaty.

Vyjedli jsme veškeré zásoby výše jmenovaných oplatků, takže správce chaty ihned objednal zboží.

Nahoře se rozdělujeme, Žanek vyráží sám dál na Skalnaté pleso, my sjíždíme dolů a míříme do Bielanskej jaskyně. To netušíme, že poslední prohlídka je už ve dvě odpoledne. Tak si vylepšujeme náladu aspoň na autíčkách. Podobné, ale drsnější jsme testovali v Koutech nad Desnou.

Stará lanovka na Skalnaté pleso má sice ještě natažené lano, ale už je mimo provoz asi dlouho.

Každé ráno, že se zatáhne a vrcholky se na nás přímo smějou ze své výšky. Dokonce i vosa se natolik kochala, že u toho zmrzla a uschla.

Tudy ne !

Medvědů je v Tatrách plno. V hotelu nám dokonce visí návod, jak postupovat při setkání. Až doteď jsme si myslel, že k obraně stačí říct: "Franto, zahraj stánky".

Ale to už je pondělí a opět vyrážíme stejnou cestou přes Hrebienok na Zamkovského chatu, kde se tradičně dělíme. Já s Žankem míříme do Malé a Velké studené doliny, ostatní opakují Žankův výlet na Skalnaté pleso.


Cesta nejdříve vede malou studenou dolinou na Terryho chatu. V polovině výšky údolí visí mlha. Ještě než se dostaneme k chatě, jsme  v ní až po uši. U chaty začíná také souvislá sněhová pokrývka.


Vrchol, doslovně, nás čeká vzápětí. Výstup přechod přes Priečne sedlo je regulérní horolezecký výkon. Naštěstí skála není namrzlá, je nad nulou. Na vrcholu konečně po třech dnech vidíme slunce !

Následující dva obrázky nejsou moje. Na prvním je vidět, jak sedlo vypadá, je-li vidět. Profil mluví za vše.

Sedlo tvoří kámen velikosti 45 x 15 cm, takže více jak jeden člověk se tma nevleze. Po chvíli musíme uvolnit místo a opět se slézt potopit do husté smetany.

Sestup byl naštěstí o poznání mírnější. I cesta je po sněhu  v pohodě, v obráceném směru (který je zakázaný) by to bylo horší.

Na pokraji smrti hladem, trudomyslností a nedostatkem kultury konečně dorážíme do Zbojnické chaty, kde si dáváme pivo a polívku (standardní cena donosového piva je 50 SK).

Pak už jen seběhnout na Hrebienok (podle mapy 2 hodiny a tma je na krku), ale nakonec to zvládáme, ani medvědi nás neobtěžují.

Poslední den už jen relauxujeme prohlídkou Bielanské jeskyně, kde překonáváme jen nějakých 120m převýšení. Jeskyně je pěkná, ale silně zdevastovaná, ohromné množství krápníků je ulámaných. Jediné zpestření programu zajišťuje Žanek, který se nechává chytit průvodkyní při nepovoleném (nezaplaceném) focení.

A to bylo vše.

Tak jen říct Tatrám zdar, případně tradiční slovenské zvolání: "Choď do ....!".