Kralický Sněžník aneb zima je tady. Fuj.

14 dnů po poslední letní dovolené a už ani nevím, jak vypadá slunce a jaký je to pocit rozvalit se na zemi a hřát se. Skla zamrzají, stěhovavci dávno v tahu, ještě tak vrány a bude to celé. Dokonce poprvé odkládám krátké kalhoty (přiznávám dobrovolně, bylo to 23.10). Již v týdnu se turisticky nalaďuji na služebních cestách výstupy na kopce Českého Středohoří, Lovoše (foto) a Milešovky.

V pátek se ještě projíždím až do západních Čech, kde fotím krásná industriální panoramata.
Výlet plánuji já a zdolání Sněžníku se mi jeví jako dobrý nápad. Asi před 5 lety jsme tam byl dokonce na kole (spíše s kolem). Vyrážíme v sobotu ráno (zvony Petrova odbíjejí zrovna 11:-) a první zastávku děláme v Olomouci v cukrárně. Na náměstí neustále přibývají kašny.
   
Olomouc z ptačí perspektivy.

Dóm zasvěcený - komu jinému než Václavovi. Leč já jsem přežil, mně naštěstí nezapíchli.

Jsem zde známý. Tato socha vyjadřuje zvolání: "Zdar, Václave, dej si bachmač!", což znamenalo ve staročeštině abych byl opatrný.

Stmívá se rychleji než bychom čekali a tak pospícháme k dalšímu dnešnímu cíli - vodopádům u vesničky Rešov na potoku Huntava (kousek za Uničovem). Volíme variantu nejet až na místo autem, a přibližujeme se k vesnici po svých. V lese je už totální podzim. Listí dřív, než se stihlo řádně zabarvit zmrzlo a opadalo.

 

Vodopády jsou pěkné, údolí rozhodně stojí za návštěvu.

  

Trasu plánujeme jako okruh a já se orientuji podle ofocené mapky, kterou sleduji na displeji foťáku. Jelikož obraz zoomuji, trochu se nám komplikuje situace hledáním žluté značky. Nakonec mě Verča donutí zahnout na polní cestu bez ohledu na značky. Když se konečně dostáváme po dlouhém putování na začátek k tabuli s mapou zjišťujeme, že žlutá vůbec není turistické značka, ale žlutě je vyhrazeno pásmo přírodní rezervace. Co už.

Už za soumraku navštěvujeme hrad Sovinec. Byly zde oslavy ukončení sezóny. Ještě stíháme konec šermířského vystoupení a jeden stánek s grogem a tureckým medem.

Večer se ubytováváme ve Velkých Losinách, a navštěvujeme zdejší vyhlášenou saunu v hotelu Diana. Od místních také získáváme informace o docela dobré schované hospůdce. Ráno nás probouzí bílo a zimní čas. Vyrážíme směr Sněžník. Hned po prvních krocích Verča začíná brblat a odmítá až nahoru jít. Je sice pravda že i tady dole poletuje sníh a je silně nevlídno, ale od toho je to Kralický Sněžník. Na Velké deštné se taky divila, když pršelo - typická ženská. Vesnice Dolní Morava, ze které se vychází je asi v 700 mnm. Je tady sice mlha, ale voda ještě teče.

Po pár kilometrech již voda neteče...

V této boudičce jsem spal, když jsme tady byl na kole. To výjimečně nesněžilo ale pršelo. Byl jsme namáčklý v miniprostůrku "podkroví" nade dveřmi, asi 40 cm na výšku a 50 na šířku v absolutní tmě. Nic pro klaustrofobiky.

 

Cestou potkáváme lidi s drakama. Nechápeme.

Poslední dva kilometry by šly urazit i na běžkách.

Socha slona u pozůstatků základů horské chaty těsně pod vrcholem.

Jak romantické. Takhle vypadá typická eskymácká svatební fotka.

Pramen Moravy.

Kosa.

Konečně zjišťujeme, kam šli ti s drakem. Na vrcholu Sněžníku je drakiáda. Kdo neviděl, neuvěří.

Cesta zpět byla krušná. Věrča dokonce zkoušela metodu "pozadku" a "poprdeli".

   

Ještě malá odbočka k vodopádu pod jeskyněmi Tvarožné díry. To už Věrča odmítá.

Orlice s kozama. Dekorace záchodového okénka místní hospody. Kdyby tady zatopili, tak jídlo a celkový dojem byl skoro za 5*.