Z Vysočiny přes Železné hory
aneb
nečekaná setkání čtvrtého druhu

Všechno v tahu, podzim je tady. Ani jsme si to nejteplejší léto za dvě století ještě pořádně neužili. Víkend slibují meteorologové (teď na podzim nazývaní ledoví depresivní hnusáci, Zákopčaníky nevyjímaje) naštěstí jakýs takýs teplý. Verča už odmítá spát pod širákem, takže vhodný cyklocíl a ubytování hledáme dopředu. Nakonec se rozhodujeme přejet Železné hory ve směru z Vysočiny, čili cesta Žďár nad Sázavou - Golčův Jeníkov a zpět z Pardubic vláčkem. V pátek osedláváme mašinku do Žďáru a obtěžkáni burčákem vyrážíme. Ihned jak vystoupíme z vlaku, pociťujeme oproti Brnu řádné ochlazení. Ale vládne tady pohoda a klid - připadáme si skoro, jako když jsme tady byli před rokem. Dnešní cíl je pouze penzion "Vysočina" ve Škrdlovicích u Velkého Dářka - nějakých 15km. Míjíme rybník Pilský, a pokračujeme kolem mlýnů do vesničky Polnička.
Tady se jeden zoufalý kolotočář s jednou střelnicí a opelichanými létajícími labutěmi snaží nalákat alespoň některé ze dvou na hřišti přítomných dětí. Za vesnicí nacházíme ranč s hospůdkou a soukromým železničním miniokruhem. Jo a ještě kozy Kubu a Míšu (tuším).
Dorážíme na Dářko, slunce zapadá, všude klid a pohoda.

Na večeři popojíždíme kousek po státovce do vesničky Karlov - krásný nový motorestík. Za tmy a za řádné zimy se vracíme do Škrdlovic, do našeho zamluveného penzionu. Ubytování za 160,- je v poměru s nabízeným komfortem lehce předražené.

Ráno vyrážíme z čerstva dál po cyklostezce kolem rekreačního rybníka Řeka. Projíždíme chráněnými mokřady, na mých 1 a 1/2 palcových pneumatikách super zážitek. Ale ten klid.  

Na louce za Ždírcem neváháme, rozbalujeme karimatku a pár hodin se válíme. Asi poslední poleženíčko na trávě letos... Díky tomu, že jsem kolo položil do trávy je tento brouk navždy odloučen na nepřekonatelných 8 kilometrů od svých blízkých.

Každá turisticko - neturistická zastávka je okrášlena dřevěným výtvorem.

V Libicích nad Doubravou potkáváme pouť. Skvělý turecký med kompenzovaný hnusným kafem.

Dutá lípa ve vesničce Lány. Tady se zastavil čas.

 

Přehrádka u vesnice Pařížov, toho času vypuštěná.


Kravička a koník. Byl nečekaně rychlý, než stíhám vylovit foťák, tak tak mu erekce úplně opadá. Asi ho před tím vzrušila ta kráva, co je býk a neumí požvýkat celý jabko.

Slunce se sklání když dorážíme do Golčova Jeníkova. V restauraci Na zámku hodujeme, zatímco u vedlejšího stolu dva študenti (pravděpodobně) fildy vybraným jazykem řeší možnost násilné konfrontace funkcionality a estetičnosti. Když po hodině odcházíme, ani zdaleka nejsou u jádra problému a řeší otázku pomocí demostrace přes fiktivní krysu. Naproti zámku v uličkách bývalého gheta nacházíme opravenou synagogu a slunečnici, živořící na zdi.

 

Zámek v Hostačově dostavěný koncem minulého století novým křídlem.

Pokračujeme dále směrem na Žleby. Předpokládáme, že v tak turisticky atraktivním místě snáz najdeme nějakou možnost spaní. Zámek - na to jak je pěkný o něm málokdo ví.

A tady přichází překvapení - kde se vzali, tu se vzali, na náměstí Kolíňáci. Dokonce i Marek, jenž zapomněl v Innsbrucku v kempu pas a musel při návratu z Alp (které sám organizuje) projet hranice do Čech v autobuse zahrabán pod hromadou baťohů (viz letošní Rakousko). V sále místní hospody je totiž zábava s kapelou Lef De Bard, ve které kdysi zpíval Milan. Tato situace nám ovšem radikálně mění plány. Zasedáme a důkladně zapíjíme setkání. Kdo by se to byl nadál. Jediný Petr to neustále považuje za domluvené a myslí si, že mu s Lučinou věšíme bulíky.

U stolu. Pivo, víno, vodka a bigbít. Tancujeme jak urvaní - druhý den se skoro nemůžu hýbat a mám neražená obě kolena. Ale večer je super... (Petře, pamatuješ, co jsi slíbil ?)

Kapela a první odpadlík.

Pár pecek zpívá i veterán Milan.

Proč už mají jiného zpěváka je jasné při prvním pohledu na kapelu - Milan to ale stejně nepřiznává a tvrdí (scestně), že vlasy nejsou všechno.

Večer (asi ve 3) ještě s Karlem vrtáme do nějakého místního jižana, aby nám půjčil kytaru - je to suchar, nepůjčuje a ani do huby se nepokouší nám dát. Tak jdeme spát. Ráno se loučíme s Kolíňákama, menším davem popravených mozkových buněk a kozami. Míříme dál směr zřícenina Lichnice.

Stará vápenka těsně na začátku stoupání k hradu.

Na kraji vesnice Podhradí má svůj open air ateliér umělec, zásobující široké okolí dřevěnými plastikami. Vrata má ale uzavřená neprodyšně, tak jen pár vzdálených fotek přes plot.


Kopeček a jsme na Lichnici. Vedla tady prý podzemní chodba, spojující hrad se zámkem ve Žlebech.


Důležitá fotka. Tuhle vápenku objíždíme i s přilehlým kopcem Bučina. Zajíždíme si asi 10 km, ale získáme základ k 15 km sjezdu až do Heřmanova Městce.

Dáváme obýdek v pajzlíku, který si pamatuju ještě z dob, kdy jsem pracoval v Pardubicích - aspoň 9 let. Jinak je zde pěkný zámek - domov důchodců opravená mešita, židovský hřbitov a spousta různě roztroušených opilců.

Ještě marně hledáme přístupné písečné lomy u Pardubic, osedláváme vláček a domů. Myslím že to byl poslední letošní den v tílku - tak čau, léto. A zas ta zima, sakra...