Domácí úkol

Výlet na Velků Javorinu

aneb jak jsem dostal domácí úkol

Všechno to vlastně začalo nenápadným mailem. Jeden z účastníků Číňan cupu si v něm stěžoval na obsah webu, že prý takové věci, které tam jsou volně k nahlédnutí nemají na stranách o závodění do kopce co pohledávat a když tak snad pouze s předchozím upozorněním na několik prokliknutí, případně ještě s odkazem na stranu pro zadání čísla kreditní karty. To Číňana rozlítilo natolik, že okamžitě sedl na tramvaj a začal se dobývat na dveře v Kamenné ulici číslo 31, kde sídlí firma Stand, u které jsou strany fyzicky umístěny a dožadoval se korekce. Protože neznal přístupové heslo, byl krutě vyhozen a pokračoval v cestě, pro změnu ke mně, aby si vybil zlost jinde. Mne bohužel zastihl. Po krátké, zato fyzicky náročné výměně názorů jsme dospěli ke kompromisu: vše si odčiním, pokud za domácí úlohu vyšlapu kopec vyšší než 1000 m nm.

1 čtvrtden, pátek 25.8.00 – 98 km Brno – Kyjov – Veselí – vinice JZD Mír

Jako nejpřijatelnější mně připadla Velká Javorina, nejvyšší to kopec Bílých Karpat, na jejíž zdolání jsem si již stejně brousil zuby. Nabalil jsem na kolo cestovní zátěž, zahrnující spacák, karimatku, nahradní teplé prádlo, knihu, walkman a vyrazil jsem z Brna východním směrem. Dle časováho plánu, kde jsem si stanovil odjezd na 13:00, díky drobnému zpoždění jsem poprvé šlápl do pedálů až v 17:15. Zpoždění mi vynahradil příznivý vítr, který jsem měl poprvé od doby, kdy jsem sedl ve třech letech na dětskou trojkolku v zádech. Rychle projíždím Tuřany, Archlebov, šlapu kopec Babí lom nad Kyjovem, pokračuji do Bzence a Veselí na Moravě. To už je tma a já na poslední benzinové pumpě doplňuji proviant – vodu a tatranky. Ještě vlepím pohlavek pumpaři jako ponaučení, aby se propříště zásobil solenými buráky a mé blikající červené světlo mizí ve tmě. Začínám pociťovat únavu v nohách a proklínám ty, jež nadávají na neekologický asfalt, coby povrch vozovek. Dlažební kostky, zima a tma je špatná kombinace. Nacházím nejbližší příhodné místo – útulnou vinici a zalehám. Poslední zjištění je, že mám ve walkmanu (který vozím hlavně kvůli rádiu) totálně vybité baterky. Se sprostou nadávkou na rtech, určenou všem králíkům a králíčkům usínám.

2 den, sobota 26.8.00 – 148 km Velká Javorina – Senica – Štětín/Stráže – Malacky - Stupava

Ráno mě kolem 9 hodiny probouzí vítr. Rozvažují zda vstát, či ještě ne (jsem přece jen na dovolené), vítězí však primitivní biologická potřeba. Po obloze se honí mraky jako o závod, tak si alespoň utrhnu něco skvělých červených hroznů a posnídám nad rozevřenou mapou a pod zlověstnou siluetou vysílače na vrcholku mého cíle. Další cesta vede již po bočních silnicích – vesnice Suchov a Vápenky. Při vjezdu do druhé nacházím směrovku cyklotrasy, se vzdáleností od vrcholu 8 km. I když by dle mapy měla na vrchol vést asfaltová silnice, volím tradiční cyklo řešení – delší, ale zato horší povrch. Odměnou je mi krásná příroda, občas nějaká tabule popisující život fauny a flóry či poslední maliny na keřících podle cesty. // to píšu jen tak, byl to normální hroznej kopec, fučel vítr a byla kosa // Posledních pár metrů se nechávám zlákat asfaltkou a jsem na vrcholu. Hned se otáčím, sjíždím dolu 30 výškových metrů a vyjíždím podruhé (kopec má totiž pouze 970 m nm – tak aby Číňan neměl připomínky). Z vrcholu je opravdu krásný výhled – do Čech až na Pálavu. Na Slovensku je krásně vidět Čachtický hrad a údolí Váhu. Protože opravdu fouká dost, sjíždím dolů, dle svého původního plánu na Slovenskou stranu. Žadného žandára nepotkávám a tak se zastavuji až o 5 km dál, abych konečně pojedl skrovný oběd, zakoupený v obchůdku ještě na české straně. Otevírám karimatku, Reflex, veselou krávu a relaxuji. I počasí nabírá konečně letní ráz, obloha se rozjasňuje a vítr polevuje. Po hodině a půl se mi ani nechce vstát a pokračovat. Očekává mě další, asi 5-ti kilometrový sjezd do městečka Stará turá, které vypadá na danou lokalitu velice pěkně. Spousta hospůdek, příjemní M`kejové (staré kolínské označení pro místní obyvatele). Dál už se krajina houpe a vzezřením připomíná střed Českomoravské vysočiny. Míjím přehrádku Dubník – být tepleji tak neváhám - a přes Myjavu pokračuji do Senice. Po cestě ještě panorama zříceniny Starý hrad, jež byť na kopci nechává mě chladným. A pak to přišlo. Přehrada Kunov u Senice a snad tří kilometrová hrušňová alej. To mě dostalo a zpomalilo průměrnou rychlost aspoň a třetinu. Ale hrušky byly skvělý. Ještě týden a byly by moc měkký a blemtavý. Ale v tom okamžiku byly jak právě dozrálý burčák – na ten se musí taky přesně. Při obírání jednoho ze stromů na mě sice cosi řvou M`kejové na protější straně silnice, ale některým gestům, převzatým z Nového světa rozumí (byli pěšky). Pak už zalehám do pedálů a řítím se ke svému dalšímu cíli – Gazarce u dvojvesnice Šaštín – Stráže. Jedná se o zatopené písečné lomy, a u nich postavenou rekreační oblast. Musím konstatovat, že čistota vody je v měřítku lomů nic moc, ale celý prostor (je zde borový les) je vlastně písečná naplavenina, takže má-li něčí drahá polovice touhu strávit dovolenou u moře, můžete zde průměrně bystrou samici bezproblémů ošálit (pozor na M`keje). Písečné podloží sahá v podstatě až k Malým Karpatům a navazuje i na druhé straně (Zlaté písky + Slunečné jazerá). Svlažuji ducha i tělo (ducha jako prvního). Voda je krásně teplá, jen se opět probírá vítr. Taky rekreantů je zde poskrovnu a nekoupe se kupodivu skoro nikdo. Schyluje se k šesté PM, jak hlásí můj tachometr, načerpávám ještě poslední cyklo stravu - iontový langoš, iontový hamburger, protonové pivo a vyrážím vstříc zapadajícímu slunci. Volím opět lesní cestu, která vede přímo, oproti silnici, kterou je trasa asi o 15 km delší. Po 600 metrech se ze mě stává přeborník v jízdě na horském kole pískovištěm. Po dalších 600 metrech dosahuji v této disciplíně evropského prvenství. Po dalších 600 metrech se cítím být rychlejší než Skywalker junior na vzdušném skútru. Po dalších 600 metrech si říkám, že přece nejsem srab a neotočím to. Po 10 kilometrech a hodině a půl vyjíždím na silnici. Jak jsem měl krásně namazaný řetěz, škoda vzpomínat. Stmívá se, vítr nefouká, skláním se nad řídítky a letím směr Bratislava. Při zahlédnutí světel prvního paneláku zaléhám, loguji se do rakouské GSM sítě a usínám.

3 den, neděle 27.8.00 – 156 km Bratislava – Neusiedler see – Bratislava - Senec

Ráno mě probouzí šílený M`kej, který z neznámého důvodu vjíždí na MÉ pole favoritem. Házím po něm drnem, balím věci a odjíždím do centra Bratislavy. Počasí nádherné, po cestě ještě navštěvuji nejhorší benzínovou stanici Benzinol v galaxii. Prostě si umím vybrat. U obchodního domu Tesco zamykám kolo ke vchodu letní zahrádky, která je mimo provoz u stánku s občerstvením a jdu si koupit něco k snědku. Cestou rozmýšlím dvě varianty dalšího postupu. Musí to být někam k vodě, takže buď Slnečné jazerá v Senci nebo Neusiedler see v Rakousku. Vracím se ke kolu a už zdálky pozoruju, že u něho kdosi stepuje. Tím někým je majitel stánku, který na mě spustí, co si uvazuju kolo k jeho zahrádce, že až mě ho někdo bude chtít ukrást, tak mu ji rozbije (podotýkám, že byla sobota dopoledne, obrovský obchodní dům v centru, kolo bylo zamknuté k třípalcovému trámku, stánek nebyl od obchodního domu dál než 15m). Ani nevím jak a už mávám pasem před nosem M`kejovi v zelené čepici. Přehlížím jeho nemístný žart, jestli prý mám něco k proclení a nechávám tuto divnou zemi za zády (asi začnu podporovat maďarskou menšinu, u Balatónu je sympatičtěji). Brzy nacházím cyklo stezku Dunaj – jezero Neusiedler, roztáčím převody na 30 km/h a snažím se zmizet z dohledu bratislavského vysílače na Kamzíku. Obrovská stěna sídlišť mě pronásleduje ještě nejmíň 15km. Nedělám si iluze o rakouské prapagandě za studené války. Místní vesničani museli být řádně vystresovaní, když viděli nekonečné paneláky a za oknem každého z nich si představovali nedočkavého bolševika s naleštěným kalašnikovem v ruce. Cesta míjí větrné elektrárny a striktně se vyhýbá všem vesnicím. Po dvou hodinách šlapání nemám ani kapku vody, asfalt žhne a já vidím jezero za každým pahrbkem. Za 36. kopečkem se mi konečně rozprostře nekonečná vodní dálava. Sjíždím k první pláži, dokonce platím vstupné a skáču do chladných vln. Barva vody je srovnatelná s barvou vody v Dyji po povodni v roce 97 a viditelnost 1 – 1,5 (pokud preferujete nedekadické jednotky, tak 0.4 – 0,6). Hloubka, alespoň kam docházím, nepřesahuje po prsa středně urostlé selky. Svůj účel však plní a já si jen rochním. Jen nechápu, proč jsou ty Němky tak škaredé. A to se navíc říká, že každý třetí Rakušák je původem Čech. No nic, aspoň že se tady nemusím bát o kolo. Vytahuji knihu a krásně relaxuji až do doby, než se slunce schová za větvě blízkých stromů. Poté vyrážím opět na cesty, s cílem dojet co nejblíže k Novým mlýnům, zabivakovat a druhý den buď dorazit do Brna (volno jsem měl sice na pondělí i úterý, ale úterý jsem považoval spíše za rezervu), nebo vymyslet další trasu. Vyrážím dle své zkušenosti s těmito končinami po polních cestách. Tyto cesty jsou zakresleny i v autoatlase podle kterého jezdím, většinou nejsou slepé, a kolikrát jsou i částečně asfaltové. Pokud se člověk nezamotá, tak si jimi většinou cestu zkrátí (vždycky se zamotám). Nicméně jedna takováto cesta mě zavádí na okraj jakési vesnice, kde roste nádherná jabloň přímo ověšená zralými – však víte. Dávám pauzu a zásobuji se. Přihlížející bába mě zdraví a usmívá se. Asi ji sama ještě za Uher roubovala. Po 35 kilometrech se opět ocitám na úrovní bratislavského celního přechodu. Právě padá tma, tak rekapituluji plán, přejíždím hranici (ach ti M`kejové) a mířím směr Senec a Slunečné jazerá. Hravě projíždím Bratislavou, strefuji se téměř na správnou výpadovku (odklon slabých 35°) když vtom mě to udeří. Vůně, které nelze odolat. Pokud tak nebude vonět moje žena, chci aby tak voněl aspoň můj pes. Válím se po chodníku a nasávám ten ozón. Ze země mě zvedá až ochranka s nápisem čokoládovny Figaro. Cesta dál už je nudná, 20 km v absolutní tmě po státovce. Všechny kamióny mě naštěstí míjí a tak v deset večer dorážím na pláž, hltám iontový kebab a protonové pivo, dávám ještě noční koupel a usínám spánkem spravedlivých.

4 den, pondělí 28.8.00 – 116 km Senec – Pezinok – Malacky – Kúty – Břeclav a domů

Probouzím se až v deset hodin, slunce pálí a já hned skáču do průzračné vody. Jezera v Senci jsou dvě, severní rekreační a jižní, kde se „nesmí koupat“, je tam málo lidí a viditelnost snad 12 metrů. Poprvé jsme je navštívil letos v létě a asi se sem budu dost často vracet. V okruhu 180 km od Brna podle mě není lepší koupání (jen tam není žádný most pro skoky, je tam zato věž). Asi do 12 hodin se válím, pak vyhledávám směnárnu a vyměňuji 200,- kč českých za M`kejské mosazňáky, které jsem již vyčerpal a obědvám tradiční cyklistickou stravu (iontový hamburger, gyros a protonovou kofolu). Čeká mě ještě návrat s přejezdem Malých Karpat. Tento vrchol jsem už absolvoval zhruba před měsícem, tak aspoň vím, co mě čeká. Výška cca. 650 m, táhlý, ale dlouhý kopec (asi 8 km). Úspěšně jej zdolávám a pak jen zalehávám do pedálů a snažím se co nejrychleji ujet zbývajících 60 km. V 18:15 dorážím do Břeclavi, za půl hodiny jede vlak na Brno, na hrdinské kousky nemám náladu. Doma mě čeká sprcha jídlo, chlazené pití, Petrolejové lampy a teď, když už mám vše za sebou (pouze začátek Petrolejových lamp mi unikl) tak jak praví klasická postavička známého seriálu: „seru na vás, jdu spát“.